Mívám výpadky paměti

29. března 2017 v 19:13 | Heroin |  Zde schovávám svoje tužby

Mívám výpadky paměti,

nevím, co dělám,

ale přichází v zápětí,

uvědomění,

že já jsem váš kat.




Mívám výpadky paměti,

ale občas v sobě najdu myšlenku,

že po předlouhá staletí,

kojím vámi svou milenku,

smrt.
 

Autoři minulí

23. března 2017 v 9:43 | Heroin |  I read classics
Víte, spousta lidí si řekne, o čem to ta holka chce psát, když by měla polemizovat o hrdinech dnešní doby, ale ačkoli se tak na první pohled nemusí zdát, vím přesně, co chci dělat.
Jsem takový ten typ, co když se začte do knihy, tak se okamžitě zamiluje do postav, do příběhu, nebo do autora. A pokud se mi nelíbí ani jedno, je to dosti zvláštní. Asi to nemusí sstát za mooc. Nebo je to mnou? Možná. Jsem zvyklá na něco jiného, než mí vrstevníci.
Já nemám ráda takovou tu mainstream zhovadilost, jako jsou Hvězdy nám nepřály a podobné Greenovské šílenosti, neužije mě na to, že se mi někdo snaží hrát na city. U pana Greena to tak beru, jelikož děj jeho knih se stále točí kolem toho stejného a já nemám šanci se zamilovat do něčeho, co se nemění a co dokážu předpokládat. Proto bych jednou pouhou větou řekla "I read classics".
Teď ale nastává otázka, co pro vás jsou takoví klasici. Byla bych ráda, kdybyste mi to pověděli v komentářích.
Já osobně miluju a nenechám si sáhnoout na pana Zolu. A asi on by takový můj motor, peoč si založit blog nový, kde bych mohla vypisovat vše, co si myslím a probírat se skrz na skrz díly, které doma, sic v nevalném počtu, už mám.
Já vímn, asi vám tři knihy nepřijde jako moc, ale jelikož se snažím hledat si souvislosti, mám jich naačtených mnohem více. Ale líbí se mi, že i když některé postavy přechází z díla do díla, stále jsou knihy srozummitelné sami o sobě.
Mám doma Břicho Paříže, Nanu a Štvanici.A nyní mám docela zálusk na knihy jiného rázu, protože v mojí sbírce, kterou jsem počalateprve nedávno, chybí hned první, kterou jsem četla - Zabiják. Ale tohle si nechám pro příště, pan Zola se na mém blogu bude omílat dost často a jen tak se toho pána nevzdám.
Jediné, co bych chtěla zmínit, že on je jeedním z mých hrdinů, kteří mě zásobují příběhy, u kterých můžu utéct z reality a neproplakat celé dny a noci.
Obecně, jak už jsem se jednou vyjádřila, mě baví atarší autoři kteří jsou dávno po smrti a dost často si nenacházejí takové publikum mladých, jaké si podle mě zaslouží. buďme upřímní, kdo tu, stejně jako dlouhou dobu já opomíná autory jako je Hrabal, Vančura, ale nejen čeští, třeba Tolstoj, Dostojevskij, Puškin... a znovu, nejen ruští, co třeba takový Salinger? Beckett? Burgess? Komu ta jména něcxo řeknou bez toho, aniž by použili google, nebo dlouhou dobu studovali češtinu? Kdo jejich díla doopravdy četl?
Ale kdybych řekla třeba Orwell. ten už by se někomu vybavit mohl. Ono nejde tak moc o ty autory a o to, jak profláklý jsou jejich jména, ale o to, co nám můžou nabídnout, proto třeba takové jméno, jako je Černý, Stránský, Nový, Novák, kdokoli s typickým českým přijmením, kdo píše teď, třeba zrovna v tuhle chvíli, ne kdokoli, kdo teď píše, nám toho může nabídnout úplně stejně. Stačí si v těch lidech najít to, co vy chcete a potřebujete.
Já si tohle našla v bezejmeném mladíčkovi, který se mi zalíbil na první pohled, ale úplně stejně v Čapkovi, Hrabalovi a dalších zmíněných. Je to jen o tom, co vy chcete.
Pro mě osobně jsou autoři z minulosti dost opomíjení, zapomenutí spoustou mladých lidí, což je škoda. Mě se jim vždycky podařilo zachránit. A proto. ikdyž jsou dávno po smrti, se jich nevzdám a budu se vracet do jejich papírové náruče.
Prostě jsem chtěla říct, že nezáleží na tom, kdy, ale co udělali a jestli to pro vás něco znamená.

I.

21. března 2017 v 21:06 | Heroin |  Jednou bych chtěla...
Jednou bych chtěla
zastavit slzy,
tak moc jsem dřela,
ale moji bozi,
nedovolí posunout se dál.


Přemýšlím nad dobou,
kdy mladíček políbil,
kdy měl dívku svou,
kdy bludičku objímal,
heroinovou.


Přemýšlel nad dobou,
kdy mladičkou miloval,
pak ztratil kráskou svou,
své svědomí zpytoval,
a dlouho se neusmíval.


Jednou bych chtěla
zastavit čas,
abych vše vyplakala,
přišla o hlas,
stala se bludičkou
heroinových krás.


Krásnou bych byla
pro jeho oči,
smyslností žila
na věčné časy,
a úsměv by zářil zas.
 


Moje slunce už vyhaslo.

15. března 2017 v 17:33 | Heroin |  Zde schovávám svoje tužby
Nevím, proč mám potřebu psát někam, kam se moje zpráva ani nedostane, ale... Co s tím naděláme? Víš já... Sedím na posteli a chce se mi brečet půl roku potom, co jsem tě viděla naposledy. Přemýšlím tu nad sebou, co všechno bylo zle z mojí strany a co všechno z tý tvý. A přemýšlím, že jsem diky tobě zažila ty nejkrásnější Vánoce, když jsem tě viděla poprvé. A i když jsem nedavno napsala sbohem, který jsem myslela vážně a ty ses mi měl v hlavě rozplynout, nestalo se. Našla jsem totiž někoho, kdo mi tě tak moc připomíná, že jenom pohled, nebo myšlenka na něj, mi připomíná tebe. A já pateticky musím psát, ale..m tohle je poprvé, co to dělám na mobilu a rovnou tobě, i když vím, že se to ani k tvojí osobě nedostane. A ulevilo se mi, když vím, že tyhle řádky nebudeš číst. Jen... Přemýšlím i o tom nadcházejícím shledání. Uvidím tu dívku, o které jsi psal. A víš, já taky poznala kouzlo zašedlých oči... A taky si myslím, že pokud to, co mezi námi dvěma bylo a doufám, že nic dalšího se nejeví jiným, tak ty chvíle s tebou... To, co mezi námi bylo.... A i když ty ke mně zřejmě úctu dále nemáš... Ta úcta k tobě ve mně setrvala stejně tak, jako kus tebe. Zlobím se na tebe a chci, aby už byl konec mým slzám, ale misto toho, abych se zlostí ovládala, si to všechno uchovám pro sebe. To hezké něco zničilo, tohle... Tyhle činy a jsou pro mě takovým klíčem, co zahodím, od bran rozkoše a krásy. A pokud to stále není čitelné, nemusíš se bát, zůstane to u mě už napořád.
A 22. řijna mi vyhaslo slunce už napořád. Naposledy jsem ho našla v tvých krásných očích, ale jsem ráda, že nevyhaslo i v tvém převelikém srdci.

Kam dál